Publikováno: 4. 7. 2016
S pocitem mini užitečnosti tlumím černotu ranní kávy čím dál větší porcí bílé, životadárné tekutiny.
Stydím se za vztekání při boji s hliníkovou fólií na těch „pidimlíčkách“. To když si uvědomím, jak mléčná krize nervuje zemědělce v celé Evropě. Její agrární trh je pokřivený dotacemi a diktátem nadnárodních tržních řetězců. Do loňska držela nabídka s poptávkou po mléku falešný balanc jen díky kvótovému systém. Eurounijní chovatelé, zdrogovaní mimotržními podporami a partou roků tlustých výkupních cen, začali bezuzdně přilévat mléko do přetékajícího mléčného kotle. Přeplněnému papiňáku, zahřívanému frustrací náhle bezmocných zemědělců, hrozí exploze. Ventil umožňující snižování přetlaku směrem do Ruska ucpalo politické rozhodnutí.
Při nákupu kvalitního regionálního másla v jihočeském hypermarketu patřícímu německým majitelům nevěřícně hledím na sousední, o více než polovinu levnější, máslový kvádřík německého původu. Rázem si uvědomuji, že život jihočeským dojnicím nezachráním ani kdybych se denně v jejich mléce koupala. Marně se chlácholím možností, že ta v Německu utlučená smetana může pocházet z českého exportu. Když se dozvídám o levnějším litru polotučného problému v Regensburgu, ve srovnání s cenou stejného množství minerálky, propadám skepsi.
Můj blonďatý rozum a povědomost o současných výrobních nákladech i výkupních cenách mléka u nás i v Bavorsku nějak nestačí na logické vysvětlení tak destrukčních spotřebitelských cen pro český mléčný sektor. Přemýšlím, jak vzdorovat nekalé zahraniční konkurenci. Jak nenechat české krávy v té bílé bryndě utonout. Co s ním? S tím nadbytečným mlékem.
První nápad ke mně přichází v restauračním prostředí. Ruku v ruce se sklenkou Baileys. Sametová hladivost likéru je přece smetanového původu. V baru mají wifi, tak přes internet zjišťuji, že na jeho výrobu každoročně padne kolem pěti procent produkce mléka v Irsku. Skvělá cesta! Přes alkohol, kterého se Češi rozhodně neštítí. Při třetím panáku už se nebojím myšlenek na vývoj unikátních drinků alkoholovým kvašením a destilaci vemenního sekretu.
Druhý způsob odbytu nalézám v lékárně na malém řeckém ostrově. Co by to bylo za dovolenou, kdybych si nespálila kůži. Klimatizovaná apatyka nabízí hojivou náplast v podobě kosmetických produktů vyrobených z pravého řeckého jogurtu. Dvojnásobná úleva! Pro seškvařené tělo i mysl pátrající po alternativním uplatnění bílého tekutého zlata – momentálně devalvovaného.
Další nepotravinářské využití mléka nabízí návrat k výrobě galalitu – plastu věrně imitujícího slonovinu, rohovinu, želvovinu i dřevo. Stačí vědět, jak smíchat mléčnou bílkovinu kasein s formaldehydem. Výsledkem je nealergická, relativně nehořlavá, tvrdá hmota, podobná rohovině. Dají se z ní vyrábět trubky, tyče, klávesy pian. Už Coco Chanel zpopularizovala galalitové šperky, když jimi zdobila strohé šaty ze své dílny. Výroba levné náhražky vzácných materiálů byla za druhé světové války omezena kvůli upřednostnění využití mléka jako potravy. Takže v době přebytku mléčné stravy by se dal prosadit „galalitní“ návrat. Dalším obhajitelným argumentem tohoto retro trendu je úspora fosilních zdrojů v plastovém průmyslu.
Zbývá jen najít bohaté spasitele českých krav, které očaruje nápad na chlast, mast nebo plast vyrobený z mléka. Nebo přesvědčit českého konzumenta, že není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné zahraniční jídlo.
Autor: Hana Šťastná
Agroexkurze - 3.-4. října 2018
