Pokácení nebo vytěžení řádově stovek tisíc až milionů stromů před pár lety v Národním parku Šumava kvůli „nezásahu“ jeho správců proti kůrovci je v souladu se zákonem. Pokud však zemědělec v brzkém budoucnu neprokáže, že býk, kterého prodává na jatka, nezpůsobil kácení stromů, hrozí mu trestní stíhání.
Zavírání kdysi světově proslulé papírny ve Větřní na Českokrumlovsku není jen smutnou zprávou pro desítky zaměstnanců a pro jednu továrnu na mapě. Je to symbol. Symbol toho, jak se v jižních Čechách mění vztah k lesu, k práci i k obživě místních obyvatel. Stejně jako zpracování dřeva odjakživa k drsnějšímu podhůří Šumavy patřil chov skotu. Pastevectví, produkce hovězího masa i mléka fungovaly v kopcovité krajině v harmonii s lesnictvím.
Papír se ve Větřní vyráběl 158 let. Byl těžce vydřenou odměnou pro člověka „opečovávajícího“ lesy v kulturní krajině podél Vltavy. Z kmene nebyla jen polena, ale produkt s příběhem, s přidanou hodnotou. Pomáhala k tomu energie vyrobená za pomoci proudu již zmíněné řeky. Papír nesl texty, hudbu, vzpomínky, obaloval cenné věci. Byl hmatatelným otiskem práce chytrých hlav a šikovných rukou lidí podílejících se na jeho cestě „od lesa do tiskárny“. Továrny v Loučovicích, ve Větřní nebo v Českých Budějovicích po staletí zrcadlily geopolitický vývoj a modernizaci kraje.
Také zemědělství prošlo na jihu Čech za poslední staletí velkou proměnou. Díky šlechtitelství, technologickému vývoji, růstu odbornosti chovatelů a v posledních letech i zásluhou dotačních podpor. Po obrovském propadu stavů v po „sametovém zlomu“ a následně po vstupu České republiky do Evropské unie došlo ke stabilizaci celkového počtu skotu v Jihočeském kraji na úrovni o téměř šedesát procent nižší než v devadesátých letech minulého století. Přesto budou jeho chovatelé muset - pod hrozbou až pětiletého vězení (Směrnice EU 2024/1203 o trestněprávní ochraně životního prostředí) pokud tak neučiní – nejpozději příští rok vyplňovat formuláře prokazující neporažené stromy pod paznehty jejich zvířat narozených po 29. červnu roku 2023. Budou nuceni pro každou krávu, kterou dodají na trh, shromažďovat přesné geografické údaje o jejím „bydlišti“, včetně GPS souřadnic pozemků.
Přitom plochy lesů se u nás stále rozšiřují. Zatímco za Marie Terezie pokrývaly čtvrtinu rozlohy Čech, Moravy a Slezska, v současnosti porůstají více než její třetinu.
Jestli mají nebožtíci informace o současném světě, musejí se v hrobě otáčet rychlostí válců lisu na papír nejenom zakladatelé jihočeského papírenského průmyslu Ignác Spiro a Arnošt Porák, ale též všichni předci místních sedláckých rodů. Zdejší lesy, nedávno decimované kůrovcem, většinou končí v kamiónech mířících za hranice. Vyvážíme živý dobytek a kulatinu a dovážíme výrobky, které se podél toku Vltavy dříve vyráběly. Vzniká paradox: místo aby dřevo a skot tvořily základní kapitál tradičních zpracovatelských odvětví tady doma, stávají se jen levnou surovinou pro cizí průmysl.
Cynik by mohl říci, že snížení výroby papíru a hovězího masa v době úpadku tištěných médií a v zájmu ochrany klimatu má smysl. Ano, papírové deníky i časopisy procházejí krizí. Spotřeba hovězího masa klesá. Ale papír není jen novinový arch. Je to recyklovatelný obal, hygienický výrobek, speciální technický materiál. Také zadek si zatím elektronicky utírat neumíme. A v drsnějších přírodních podmínkách jižních Čech je chov dobytka racionálním zdrojem příjmů zemědělců, osvědčeným způsobem péče o bezlesé oblasti. Hovězí maso je navíc z nutričního hlediska velmi hodnotné – obsahuje vysoce kvalitní bílkoviny, esenciální aminokyseliny a široké spektrum vitamínů a minerálů.
„Grýndýlový“ tlak na vybíjení skotu v eurounijním prostoru otevírá dveře dovozům hovězího ze třetích zemí například z Jižní Ameriky, kde zdaleka neplatí naše přísné produkční standardy a kácí se tam o sto šest. A hrozí rostoucí závislostí na dovozech jídla a na dotacích za „nevýrobu“ zemědělců. Evropské země, které si papírny udržely a modernizovaly, dobře vědí, že dřevo zpracované na místě má větší cenu než kmeny vyvážené za hranice. Větřínská papírna svou navýšenou produkcí už před více než sto lety vytrhla trn z paty Rakousko-uherské monarchii, když nahradila výpadek importu severské celulosy, během první světové války. Holt každá závislost na dovozu činí nesoběstačné spotřebitele lehce zranitelnými.
Otázka, kterou si musíme položit, je jednoduchá: chceme být krajem, kde lesy patří vlkům, kůrovci a kamionům a zemědělci jsou nositelé nespravedlivé presumpce viny za jejich likvidaci? Nebo krajem, kde se dřevo a další plody země mění v hodnotu? Odpověď není slyšet – jako stroj, který právě zastavují ve Větřní.
